Středověk se někdy označuje pojmem doba temna. To se může zdát poněkud nespravedlivé, uvážíme-li, že toto dlouhé období téměř tisíce let se kryje s rozvojem křesťanské Evropy a rozkvětem kultury a umění. Důležitou roli v něm hrálo víno, protože fungovalo ve dvou sférách. Zaprvé šlo o nápoj zděděný po starých Římanech a zadruhé sloužilo jako mystický prvek v křesťanské liturgii. V těch dobách kupodivu velkou poptávku po víně uspokojovala katolická církev, především prostřednictvím práce svých pilných mnichů.
Svatý Benedikt patronem Evropy
Zcela soběstačné středověké kláštery byly místem nejen modlitby, ale i vzdělávání a práce. Tak to bylo psáno v mnišské řeholi vytvořené svatým Benediktem z Nursie. Univerzálnost a trvanlivost zásad komunitního života, uplatňovaných benediktýny po celém světadíle, od Monte Cassina až po Břevnovský klášter, tomuto svatému vynesly postavení patrona Evropy. Podle stejné řehole, jen přísněji vykládané, vznikl v Burgundsku v 11. století Cisterciácký řád, jenž rozšířil kulturu vína po celé Evropě. I další opatství a kláštery prosperovaly také díky vínu, které vyráběly. Výjimečná burgundská vinice Clos de Vougeot, slavná do dnešních dnů, je jen jedním z příkladů úspěšnosti cisterciáckého úsilí o pěstování vína. Pod stejnou značkou byl v srdci Porýní založen klášter Eberbach, kde se vyráběly příkladné ryzlinky. Toto panství obklopené vinohrady sice již není ve vlastnictví cisterciáků, ale zůstává živou památkou vinařství a života středověkých mnichů. Je pro svou dobu natolik příznačný, že si jej filmaři vybrali pro natáčení filmu „Jméno růže“ podle románu Umberta Eca. Návštěvníci tohoto kláštera mohou nahlédnout i do slavného opatského sklepa zvaného Kabinet, z jehož označení se stal běžný a zákonem chráněný pojem pro kvalitní vína vyráběna v Německu s přiměřeně zralých hroznů.
Konzumace v Německu
Ne náhodou má karikování a parodování každodenního života ve středověku, někdy hraničící až s obrazoborectvím, původ v Německu, kde víno teklo proudem. Největší sud ke skladování vína je dodnes vystaven v Heidelbergu: slavný heidelberský sud o ohromujícím obsahu 220 000 litrů! První z Písní z Benediktbeuernu, později proslavených symfonickou skladbou nazvanou Carmina Burana skladatele Carla Orffa, nese název Bacche bene venies (gratus et optatus, per quem noster animus fit letificatus) a je chvalozpěvem na víno: oslavuje tento ušlechtilý nápoj a zároveň veselí a bezstarostnost, kterou přináší. Víno bylo všudypřítomné a snadno dostupné, což často vedlo k jeho nadměrné konzumaci mezi laiky i duchovenstvem. Na mnoha místech bylo paradoxně snazší dostat džbánek vína než trochu pitné vody. V dobách, kdy přístup k čisté vodě byl vzácný a kanalizace neexistovala, bylo bezpečnější a zdravější se pití vody nejistého původu vyhýbat. Víno se nejen pilo, ale také používalo k vaření a k lékařským a hygienickým účelům. Tuto tradici dokládají staré recepty na polévky, omáčky a marinády. Znepokojivé údaje o obrovském množství vína (okolo dvanácti litrů denně) na jednoho pacienta ve středověké nemocnici se tedy nevztahují jen na samotnou konzumaci. Sotva překvapí, že vzhledem k těmto gigantickým množstvím bylo víno povětšinou velmi nekvalitní. Přístup ke kvalitním vínům, například ke klenotům z již zmíněného Kabinetu, se omezoval na hrstku privilegovaných.
Klarety pro Anglii
Vedle evropského trhu s víny vyráběnými v klášterech představovaly výjimku světské vinice u Bordeaux, již v té době slavné. Nebylo to díky Francouzům, ale díky politice anglické koruny, jež přes určité manželské svazky kontrolovala Akvitánské knížectví po celá tři staletí. Poptávku britského trhu tudíž pokrývala slavnými „klarety“ dováženými z kontinentu. Základem pro tento název je jejich lehkost a průhledná barva. Měly nízký obsah alkoholu, protože v té době byl tento styl vína upřednostňován. Středověké klarety měly málo společného s moderními, těžkými víny z oblasti Médoc, ale rozhodně připravily půdu pro jejich nesmrtelnou slávu a přední pozici ve světě.
Marcin Zatorski
