Při návštěvách starověkých památek v Řecku a Itálii nebo při čtení bájí a pověstí si představujeme, jak naši předkové před více než dvěma tisíci lety žili. Středomořská kolébka naší kultury a civilizace byla v těch dobách již docela rozvinutá, a jedním z mnoha každodenních projevů tohoto pokroku byla výroba a konzumace vína. Starověký původ vinic je právě v Jižní Evropě, kde je víno někdy levnější a snáze dostupné než voda. Dávali si ale staří Římané k večeři sklenku chianti stejně jako my?
Mare nostrum
Okolo Středozemního moře, latinsky někdy nazývaného „naše moře“ kvůli tomu, že naše moderní kultura je hluboce zakořeněná v odkazu starověkých středomořských civilizací, se pilo víno a uctíval Dionýsos. Řecký bůh vína je kupodivu orientálního původu. Podle bájí přišel na Olymp z Thrákie, a toto tvrzení souhlasí s nejstaršími doklady o tradici výroby vína nalezenými v Gruzii a ve stepích kolem Černého moře. Byl uctíván v průvodech zpívajících a tančících vyznavačů a tento neobvyklý kult postupně převzali Řekové. Kult byl tak silný, že z dionýsovských festivalů se zrodilo divadlo, čímž se víno natrvalo propojilo s literární – tedy dramatickou i lyrickou – tvorbou.
Vino pellite curas! „Zažeň starosti vínem,“ vyzýval největší římský básník Horatius. Na druhou stranu výtvarné umění, jak dokládají především některé zachované exempláře starověké keramiky a mozaiky, často zobrazovalo scény z dionýsovských festivalů a flamendry s poháry vína v rukou.
A kdo je tadyten barbar?
Staří Římané totiž nepili ze skla, ale z malých mělkých šálků. Nápoje se uchovávaly v terakotových amforách chráněných nejen korkem, ale často i dehtem či pryskyřicí! K nalévání vína do šálků bylo proto často nezbytné sítko. Pití čistého vína zvaného merum se považovalo za nekultivované a pohlíželo se na ně jako na barbarské počínání. Staří Řekové a Římané používali velké nádoby na mísení vína s vodou zvané krátery. Nápoj obvykle obsahoval minimálně třetinu vody, ale toto množství bylo často mnohem větší: poměr mohl být až čtyři díly vody na díl vína! Merum se používalo výhradně k lékařským účelům, a kromě voda dokázala skrýt i určité nedostatky vína. Do směsi se často přidávalo koření, skoro jako dnes do vermutu. Největší vážnosti požívalo mulsum, tedy víno s medem. Přidávání ledu či cukru do vína se dnes považuje za neotesanost, a rakouský zvyk podávání vinných střiků v létě někteří považují za poněkud svérázný. Zdá se však, že potomci barbarských Germánů to mohli okoukat od sofistikovaných Římanů.
Falernum
Kromě mnoha prostých, každodenních vín podávaných k večernímu pokrmu existovaly i sofistikované, slavné a drahé nápoje pro speciální příležitosti. Kupodivu se nevyráběly v oblastech, které si dnes nejvíc spojujeme s italským vinařstvím, přestože Toskánsko a Piedmont již v té době byly známy svými hrozny. Římané při postupném dobývání jednotlivých částí Evropy před dvěma tisíci lety mimochodem stanovili nejvýznamnější vinařské oblasti od Itálie až po Portugalsko. Využívali přitom svých znalostí a zkušeností, o nichž se Vergilius zmiňuje ve svém poetickém pojednání o zemědělství. Bacchus amat colles apertos (Georgica II, 113), neboli „víno miluje otevřené kopce“, je zásad platná dodnes. Většina evropských vinic tudíž využívá přirozeně skloněných břehů říčních údolí. V římských dobách byly nejvíce ceněny odrůdy révy pěstované na sopečné půdě Kampánie na úpatí hory Vesuvu. Nejslavnější bylo víno se zeměpisným označením Falernum. Přestože starověkým spisovatelům a filozofům přinášelo potěšení, nás by dnes pravděpodobně zklamalo, nebo přinejmenším uvedlo v úžas, stejně jako bílá vína z okolí Neapole.
Marcin Zatorski
